Řecká Odyssea: Severní Pindus na skialpech

Tuto skvělou myšlenku nakonec pojal za svou celý náš dvoučlenný tým, tedy Honza (Fischer ČR) a Jirka (horolezecký instruktor a příslušník horské služby). 7. března dopoledne jsme nastoupili na Ruzyni do letadla a večer už jsme se procházeli po pobřežní promenádě pod staletými platany či uvnitř historických hradem města Ioannina. Toto město má něco přes 60 tisíc obyvatel, rozkládá se na břehu velkého jezera, má rozsáhlé dochované opevnění a historické centrum. Je také známé krvavými příběhy Aliho Paši, který se zde pokoušel vymanit z nadvlády tureckého sultána. A především, z promenády je nádherně vidět na okolní zasněžené hřebeny.

V pátek 8. března v 6:45 ráno jsme nasedli do místního linkového autobusu a dojeli do horského městečka Konitsa nedaleko albánských hranic, kde už začala samotná horská výprava. Od starého kamenného mostu nad řekou Aoos jsme po stezce vystoupali nejdříve hustým lesem, poté překonali už většinou na lyžích několik propastí a došli na vyvýšené horské plato s jezery. Na závěr nás čekal jeden prudší výšvih do sedla, kde je postavená poměrně velká horská kamenná bouda (pouze letní provoz) a příjemný sjezd na firnu po pláních směrem k vesničce Mikro Papingo. Nástup na sníh i dojezd na lyžích se pohyboval kolem výšky 1350 m.n.m.

Z malebné horské vesničky Mikro Papingo jsme se druhý den vypravili rovnou na nejvyšší vrchol masivu Tymfi, pojmenovaný Gamila. Znamenalo to výstup do sedla k horské chatě podél impozantní skalní hradby hory Astraka, sjezd žlabem k jezeru a pohodlný výstup po pláních až na samotnou špičku hory Gamila, která je ovšem z druhé strany pět set metrů vysokým skalním výběžkem. Člověku tak nabízí impozantní výhledy do propastí vedoucích z okolních štítů a do údolí mezi masivy Tymfi a Smolikas i do celého širokého okolí až třeba do Albánie. Pro sjezd jsme pak zvolili o něco zábavněji působící svah vedlejšího vrcholku Stoma.

V neděli následoval přesun skrz masiv Tymfi jihozápadním směrem a sjezd do vesničky Tsepelovo. Prošli jsme opět kolem skalní hradby hory Astraka a mířili jsme po pláních s přesnou představou postupu, jít tam, kde se nám to bude líbit. Nakonec jsme vylezli na 2450 metrů vysoký vrchol bez dohledatelného jména, ze kterého vedla dlouhá a přehledná linie až skoro do vesnice. Sjezd měl téměř přesně jižní orientaci, ale kupodivu bylo možné dojet až na hranici 1300 m.n.m.

V pondělí se mělo kolem druhé odpoledne zatáhnout a také se tak stalo. Naše cesta vedla směrem k sedlu Avalos Pass, které jsme si chtěli prohlédnout kvůli dalšímu postupu na sever k masivu Smolikas. Cestou se nabízely jedinečné sjezdy žlaby z okolních hřebenů a nakonec také výsostně vypadající svah vedoucí pod skalnaté útvary vrcholku hory Goura, kam jsme se po dosažení sedla Avalos Pass rozhodli začít stoupat. Počasí nám ale vystavilo stopku a v první třetině stoupání přišla najednou mlha a nulová viditelnost. Dolů jsme jeli po paměti.

Úterý rest day, chvíli sprška, zbytek dne sněžení, bouřka a orkán.

Další den se daly očekávat poměrně složité podmínky, ale počasí se do rána uklidnilo a tak jsme se rozhodli vyrazit na přechod přes sedlo Avalos Pass s cílem v podobě vesničky Pades, zasazené už na úbočí masivu Smolikas. Noční orkán způsobil naprosté vyčištění trasy, čerstvý sníh tak v podstatě pouze zabělil nažloutlý podklad natátého firnu z předchozích dní a zabělil okolní skály. Sedlo bylo ze severu zmrzlé na led a pouze ve spodní části svahu jsme se setkali s větší souvislou vrstvou nafoukaného sněhu. Byla sice značně nestabilní, ale nacházela se až v místech bez většího sklonu. Sjížděli jsme dolů širokým údolím, které se postupně měnilo v užší kuloár s mladými stromky až po úplný prales, kde jsme samozřejmě poněkud zabloudili. Následovalo přelézání lavinišť ve žlabech padajících z horních skalních pater a dlouhý přesun na pásech po cestě kopírující vrstevnici ve výšce 1200 m.n.m., dále pěší sestup přes vesničku Vrysochori až do údolí řeky Aoos a výstup na protější stráně až do Pades.

V Pades jsme se v útulném prostředí horského hostince Munti Smolikas setkali s několika mimořádně milými místními přáteli, se špičkovým trail runnerem a maratoncem, s jeho kamarádem, co měl kanadského malamuta velikosti medvěda, dále s místním skialpinistou, co nikdy v životě nestál na sjezdovce a jeho přítelkyní, nadanou češtinářkou. Všem patří velký dík. První den jsme se nuceně poflakovali kolem vsi, počasí bylo špatné, objevili jsme tak alespoň místní skálu s pěknými cestami pro sportovní lezení a zjistili, že na téměř všechny významnější štíty masivu Tymfi vede několik tradičních vícedélkových horolezeckých cest, dlouhých několik set metrů.

V pátek jsme byli pevně rozhodnutí dovršit naše putování výstupem na Smolikas, nejvyšší vrchol Řecka mimo oblast bájného Olympu. A byla to nakonec opravdu pomyslná třešnička na dortu. Smolikas od začátku působil značně odlišně od toho, co jsme doposud viděli na Tymfi. Jeho původ je totiž vulkanický, čemuž odpovídá reliéf i tmavý povrch suťovitých svahů. V kontrastu s prastarými zasněženými borovicemi nabízel skutečně výjimečné scenérie. Kolem Dračího jezera jsme vystoupali na vrchol, kde nás uvítal mrak a příšerná zima. Na radu přátel z Pades jsme se cestou dolů místo známější turistické trasy kolem jezera vydali na průzkum rozlehlého údolí jménem Vasilakos a byla to paráda jako celý trek v pohoří Severní Pindus.